AKTUÁLNĚ: Dnes probíhá konference pro děti! Sleduj nás na streamu!

Ústavní a ochranná výchova

Pravidelně jezdíme na preventivní návštěvy dětských domovů a dalších zařízení pro děti. Máme za úkol kontrolovat, zda zařízení s dětmi nezachází špatně. Soustředíme se proto například na to, jestli mají děti dostatek soukromí, jak často jezdí za rodiči nebo jak jsou připravovány na samostatný život mimo zdi domova.

Můžeme také prošetřovat konkrétní stížnosti dětí ze zařízení. Třeba, když jim vychovatelé zakazují volné vycházky nebo nechtějí pustit na víkend.

Ve kterých zařízeních jsme už byli, se dozvíš z interaktivní mapky. Souhrnné zprávy z jednotlivých typů zařízení je možné najít v Evidenci stanovisek ochránce (v záložce Oblast práva vyber 207.4 Poměry v zařízení pro děti, nebo 803 Detence — ochranná nebo ústavní výchova).

Při návštěvách konkrétních zařízení jsme například zjistili, že některé děti nemají dostatek soukromí. Například si nemohly uzamknout záchod, ve sprchách nebyly závěsy a v koupelnách nebyl žádný prostor, kam by bylo možné pověsit si třeba ručník. Také jsme občas narazili na to, že děti u postele neměly ani lampičku, aby si mohly číst.

Co se týče závažnějších zjištění, zaměřili jsme se při návštěvách také na to, jak často jezdí děti za svými rodiči nebo jak jim pracovníci domova pomáhají s kontakty se sourozenci (osobní návštěvy, telefonáty apod.).

Zjistili jsme také, že zejména v zařízení, která jsou na vesnici či v menším městě, je těžké zajistit, aby děti z domovů mohly docházet do běžných kroužků mimo zařízení s ostatními kamarády. To je ale důležité! Děti ze zařízení by neměly mít své speciální kroužky za zdmi zařízení, přestat hrát na klavír nebo hrát fotbal jen proto, že je obtížnější to zajistit.

Podle nás je také moc důležité připravit děti z dětského domova na okamžik, kdy stejně jako ostatní děti, z domova odejdou a budou se o sebe muset samy postarat. Je tedy běžnou praxí, že se děti učí vařit, prát, uklízet si, společně hospodařit s rozpočtem rodinné skupiny nebo například vyřídit nejdůležitější věci na úřadě.

Zjistili jsme také, že ve spoustě dětských domovů se žije dětem hodně podobně jako v rodinách. Mají třeba takový malý byt, kde jsou pokoje po dvou, společná kuchyňka a koupelna a stará se o ně teta. Ta si s nimi hraje, píše úkoly, jezdí na výlety, chodí na nákupy, navštěvuje lékaře nebo jim i zakládá fotky do alba, aby měly vzpomínky na hezké chvíle.

Častěji než my chodí do jednotlivých zařízení pracovníci z obecních úřadů (orgánů sociálně-právní ochrany dětí, také označované jako OSPOD či “sociálka”) a státní zástupci. Je velmi důležité, aby při svých návštěvách mluvili s dětmi o samotě — bez přítomnosti dalších osob. Jejich úkolem je zjistit, jestli je v domově vše v pořádku, jestli se nedá něco zlepšit, jestli už nejsou podmínky pro návrat dítěte k jeho rodině. Měli by proto dětem na sebe nechat i kontakt (vizitku nebo informaci například na nástěnce), aby jim děti mohly napsat třeba e-mail.

Řešíme nejen konkrétní stížnosti nebo dotazy, ale také provádíme preventivní návštěvy v zařízeních pro děti (dětské domovy, výchovné ústavy…) a zjišťujeme, v jakých podmínkách děti žijí a zda zařízení respektují všechna jejich práva. Při té příležitosti jsme narazili na dotazy, jestli pracovníci zařízení mohou dětem kontrolovat e-maily.

V jednom dětském domově se to stávalo, že si děti musely každý e-mail, který chtěly odeslat, nejprve nechat zkontrolovat. Vedení domova to zdůvodňovalo tím, že vede děti k tomu, aby nepoužívaly sprostá slova, a zabránilo domlouvání útěku.

Děti si nám stěžovaly, že je to porušování soukromí, když si pracovníci čtou jejich (někdy i intimní) e-maily přátelům, partnerům, rodině.

Upozornili jsme vedení domova, že je nelegální kontrolovat e-mailovou poštu. Vyzvali jsme vedení domova, aby s takovou praxí přestalo.

Úmluva o právech dítěte říká, že nikdo nesmí svévolně zasahovat do soukromého života, rodiny, domova a korespondence dítěte. Korespondencí se přitom dnes nemyslí jen klasická pošta, ale i e-maily, sms zprávy, vzkazy na Facebooku apod..

Obrátil se na nás patnáctiletý Roman. Soud rozhodl, že bude lepší, když i s mladšími sourozenci nebude dále žít s rodiči, ale v zařízení pro děti. Důvodem bylo to, že si stěžoval sociálním pracovníkům, že má na něj matka přehnané nároky — má příliš mnoho kroužků, matka mu často nadává a někdy ho dokonce nepřiměřeně fyzicky trestá.

Roman si však nepřál odejít z rodiny. Už vůbec nechtěl, aby někdo zasáhl také do života jeho sourozenců, kterých se jednání matky až tolik nedotýkalo. Roman si přál, aby sociální pracovníci zkusili problémy s matkou nějak řešit, nejlépe domluvou.

Romana jsme ihned navštívili v zařízení, aby nám vše řekl osobně. Také jsme jednali se sociálními pracovníky OSPOD, na které si Roman stěžoval. Společně jsme hledali co nejrychlejší řešení tak, aby se Roman i se sourozenci mohl vrátit domů a zároveň se tam cítil bezpečně.

Naštěstí se odebrání dětí z péče nelíbilo ani rodičům. Ihned začali spolupracovali s pracovníky OSPOD. Souhlasili s tím, že budou docházet do poradny, ve které jim poradí, jak řešit napjaté vztahy v rodině, zejména mezi matkou a dětmi. Díky tomu se přístup matky k dětem změnil a sourozenci se mohli vrátit domů.

Napsala nám Anežka, která je v dětském domově (má nařízenou ústavní výchovu), že jí vadí, že jí ředitel opakovaně nepovolil víkendové pobyty u rodičů.

O povolení či zamítnutí propustky (někdy také označované jako dovolenky, tj. pobytu mimo zařízení přes noc) rozhoduje ředitel/ka dětského domova. Před tím si musí vyžádat souhlas sociálního pracovníka/ sociální pracovnice OSPOD.

  • OSPOD souhlas nemusí udělit pouze v případech, kdy by pobyt mimo zařízení nebyl v zájmu dítěte (např. pokud rodiče nemají kde pobývat, dítěti ubližují nebo se mu nevěnují).
  • Ředitel/ka může dovolenku nepovolit, i když OSPOD souhlasí. A to pokud usoudí, že pobyt pro dítě není z nějakého důvodu vhodný (třeba se ukáže, že rodiče ztratili v mezidobí bydlení a nemají dítě kam vzít).

V případě Anežky se jsme se zabývali přímo postupem ředitele a sociálního pracovníka OSPOD. Zjistili jsme, že nepostupovali správně. Nebyl žádný důvod nepovolit Anežce víkendy doma. Po našem zásahu tak mohla Anežka začít jezdit na víkendy a prázdniny opět domů.

Patnáctiletý Petr nám poslal e-mail, ve kterém psal, že mu ředitel dětského domova zakázal návštěvy příbuzných a kamarádů v domově. Petrovi se to nelíbilo.

Protože poměry v zařízeních pro děti (jako jsou právě dětské domovy) kontrolujeme a zjišťuje, jak se tam dětem vede, jeli jsme se do Petrova dětského domova podívat. Na místě jsme zjišťovali, jak to v domově s návštěvami chodí.

S ředitele dětského domova jsme upozornili, že každé dítě má právo na kontakt s rodinou, a to jak formou osobních návštěv, tak telefonátů a dopisů.

Ale pozor! Návštěva rodinných příslušníkům v domově může být ředitelem zakázána, přerušena nebo jinak omezena. Ale pouze jednotlivě a v případě, že by se chovala nevhodně a tím ohrožovala výchovu dítěte. Třeba když rodič přijde na návštěvu opilý, na dítě během návštěvy křičí a nadává mu, nebo začne rozbíjet věci kolem sebe.

Zakázat nebo omezit návštěvy spolužáků, kamarádů a přátel může ředitel domova pouze v rámci tzv. opatření ve výchově dítěte. A to za porušení povinností. I zde je však omezení — může to nařídit na dobu nejdéle třiceti dnů v období třech měsíců.

V případě Petra se nám podařilo řediteli vysvětlit, jaká jsou pravidla pro návštěvy a pro jejich zákaz či omezení. Ředitel přislíbil, že tato pravidla bude dodržovat.

Obrátila se na nás patnáctiletá Eva z dětského domova s tím, že z donucení dětského domova musí nastoupit na střední školu, na kterou nechce. Jednak je škola od dětského domova daleko, takže bude muset bydlet na internátu. A také chtěla chodit na stejnou školu, kterou navštěvuje i její sestra.

Dětský domov nemůže sám určovat, na jakou střední školu dítě půjde. Musí se aktivně snažit do volby vhodné střední školy zapojit nejen dítě, ale i jeho rodiče.

Zjistili jsme, že se ředitel dětského domova skutečně v Evině případě nechoval správně. O volbě střední školy aktivně nemluvil s její matkou, která má pořád rodičovskou odpovědnost a Evu pravidelně navštěvuje.

Upozornili jsme proto ředitele domova, že pokud jsou rodiče dítěte aktivní a o své děti se zajímají:

  • nemůže zařízení dětem autoritativně vybírat střední školu, na kterou mají nastoupit,
  • nemůže ředitel zařízení zastupovat dítě v rámci přijímacího řízení (tj. podepsat přihlášku za rodiče).

Zároveň platí, že by zařízení mělo výběr školy s dítětem a jeho rodiči v dostatečném předstihu řešit. Každé dítě má totiž jiné schopnosti, nadání a potřeby a je důležité tomu přizpůsobit i výběr školy. Je například v pořádku, pokud zařízení upozorní “čtyřkaře”, že není nejlepší nápad podávat přihlášku na gymnázium.

V Evině případě jsme navíc narazili na to, že jí ředitel dětského domova zatajil, že byla přijata i na střední školu, na které chtěla studovat (a podala na ni druhou přihlášku). Řediteli domova jsem proto řekli, že to bylo velmi neférové chování a vyzvali jsme ho k tomu, aby věci napravil.

Ředitel následně Evě nabídl možnost přestoupit mezi středními školami. Také udělil výtku za neplnění pracovních povinností sociální pracovnici domova, protože ta měla volbu Eviny střední školy na starost. Ředitel také rozeslal dopis všem rodičům dětí v dětském domově a nabídl jim intenzivnější spolupráci. Poučil i pracovníky zařízení, aby s rodiči i dětmi lépe komunikovali.

Obrátil se na nás osmnáctiletý Eda, který po dosažení zletilosti ještě chvíli dobrovolně pobýval v dětském domově (na základě smlouvy), následně z něj však odešel. Po několika týdnech si své rozhodnutí rozmyslel a chtěl se do dětského domova vrátit. Ptal se nás, zda na to má nárok. Ředitelka dětského domova mu totiž řekla, že neví, jestli ho může přijmout zpět (zda s ním může uzavřít znovu smlouvu, když už tak v minulosti jednou učinila a on ji vypověděl).

Spojili jsme se s paní ředitelkou a vysvětlili jsme jí, za jakých podmínek Edu musí přijmout zpět. Stejně tak jsme to vysvětlili Edovi. Následně se podařilo vše domluvit a Eda může dál pobývat v dětském domově.

Platí, že pokud mladý dospělý (čerstvě zletilý) chce zůstat v dětském domově, nebo se do něj chce vrátit, musí:

  • o to požádat ředitele či ředitelku zařízení (nejlépe písemně),
  • se zařízením sepsat smlouvu nejpozději do jednoho roku od ukončení jeho ústavní či ochranné výchovy (tedy do 19 let; případně do 20 let, prodloužil-li ústavní či ochrannou výchovu soud),
  • studovat (tedy splňovat podmínku nezaopatřenosti).

Zároveň však zařízení musí mít volnou kapacitu, v opačném případě není možné smlouvu uzavřít.

To, že Eda smlouvu již jednou vypověděl, nemá v případě splnění výše uvedených podmínek význam. Důležité je, že novou žádost o prodloužení pobytu v zařízení podal do jednoho roku od skončení ústavní či ochranné výchovy a že stále studoval (a současně měl dětský domov volnou kapacitu).

Stejný postup se uplatní i u mladých dospělých, kteří odešli z jiných zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy, např. dětského domova se školou či výchovného ústavu.

Zabývali jsem se případem, kdy si matka stěžovala, že její syn Pepa je umístěný v dětském domově příliš daleko od jejího bydliště.

Zjistili jsme, že Pepa pobýval nejprve v diagnostickém ústavu. Ten ho po čase doporučil přemístit do dětského domova vzdáleného 100 kilometrů od bydliště jeho matky a bratra. Ti za ním pak nemohli často jezdit, protože cesta byla dlouhá a stála hodně peněz.

Než k přemístění Pepy došlo, musel o tom vědět OSPOD a rozhodnout soud. To se také stalo. Nám se soudní rozhodnutí sice nelíbilo, ale nemohli jsme ho změnit. Na to nemáme pravomoc.

Postup jsem však vytkli sociální pracovnici OSPOD, která Pepu u soudu zastupovala. Jejím úkolem bylo hájit Pepovy “nejlepší zájmy”. Podle nás to ale nedělala. Upozornili jsem ji, že nemá povinnost řídit se doporučením diagnostického ústavu, když si myslí, že není pro dítě nejlepší.

Také se nám nelíbilo, že sociální pracovnice OSPOD s Pepou nemluvila předtím, než soudu navrhla jeho přemístění. I když by to udělat měla, nezeptala se ho, co si o přemístění myslí, ani mu nevysvětlila, co to pro něj bude znamenat.

Jsme rádi, že sociální pracovnice OSPOD přiznala svou chybu a slíbila, že se již nebude opakovat. Radost jsme také měli z toho, že se situace v Pepově rodině rychle zlepšila a on se mohl vrátit domů.

  • Víš, co je to diagnostický ústav?

Jedná se o typ zařízení, kde děti zůstávají jen krátce, většinou ne déle než 8 týdnů. V tomto zařízení bývají děti proto, aby odborníci řekli, jestli mají jít zpět domů k rodičům, nebo do dalšího zařízení a jakého (dětského domova, dětského domova se školou nebo do výchovného ústavu). V diagnostickém ústavu pracují s dětmi odborníci jako psychologové, speciální pedagogové, učitelé a vychovatelé. Ti všichni se na konci pobytu každého dítěte poradí a doporučí, co je podle nich pro dítě nejlepší.

Řešili jsme případ sedmnáctileté Žanety, kterou do dětského domova umístil soud. U rodičů být nemohla a s určenými poručníky být nechtěla. Po příchodu do dětského domova (první měsíc) musela odevzdat mobil a měla k němu přístup pouze jednu hodinu denně. Ředitel dětského domova také zakázal, aby ji navštěvoval její přítel nebo aby k němu mohla jet na víkend. I přístup k internetu měla pouze omezený. A kromě odchodu do školy vzdálené jen několik stovek metrů nemohla samostatně odejít mimo areál zařízení.

Přístup zařízení se nám nelíbil. Kontaktovali jsme také sociální pracovnici OSPOD, která měla dívku na starosti. Ani ta však s věcí nic neudělala. Zařízení trvalo na tom, že tato omezení jsou během prvního měsíce pobytu dívky v domově nutná.

Po rozsáhlé komunikaci dětský domov i OSPOD uznaly svou chybu. Zařízení s příchodem nového ředitele změnilo vnitřní řád. OSPOD slíbil, že napříště na podobné situace dohlídne.

Kdybys chtěl/a vědět víc, podrobně jsme případ popsali ve zprávě o šetření a závěrečném stanovisku.

Zákon dětem umístěným z ústavních zařízeních (dětském domově, dětském domově se školou, výchovném či diagnostickém ústavu či středisku výchovné péče) garantuje práva, do kterých personál zařízení nemůže jen tak zasáhnout. A to ani s odůvodněním, že si dítě v zařízení musí zvyknout (například během prvního měsíce).

Občas se však setkáváme s případy, kdy zařízení nově příchozím dětem automaticky zakazuje přijímat návštěvy blízkých, chodit na volné vycházky, telefonovat, mít u sebe vlastní mobil či používat internet. To však nelze! Omezení těchto práv je možné jen z vážných důvodů a je-li to v zájmu dítěte. O některých dokonce musí rozhodnout soud.

Pokud by ses s něčím takovým setkal/a, neboj se ozvat. Můžeš zavolat nebo napsat sociálním pracovníkům/pracovnicím OSPOD. Ti by tě měli v zařízení pravidelně navštěvovat. Stejně tak můžeš kontaktovat nás.

Máme za úkol kontrolovat, jak je s dětmi v dětských domovech a jiných zařízeních zacházeno, a proto nejen jezdíme na pravidelné preventivní návštěvy do zařízení, ale také sledujeme, co je v této oblasti nového. V roce 2015 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy vydalo speciální pokyn, ve kterém stanoví standardy kvality péče o děti v zařízeních.

Metodický pokyn platí od konce března 2015 a stanoví standardy kvality péče o děti v zařízeních (přesněji jde o tzv. školská zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a pro preventivně výchovnou péči, tj. v dětských domovech, dětských domovech se školou, výchovných ústavech, diagnostických ústavech a střediscích výchovné péče).

Účelem standardů kvality je nastavit a udržet srovnatelnou úroveň kvality poskytované péče v jednotlivých zařízeních napříč celou Českou republikou a zvyšovat kvalitu péče o děti v zařízeních. Standardy kvality jsou určeny pracovníkům zařízení pro metodické vedení, sebereflexi a sebehodnocení práce a zařízení. Také slouží jako úvodní informace pro nové pracovníky, zabývají se dalším vzděláváním pracovníků a pomáhají zřizovatelům pro monitoring a kontrolu poskytované péče.

Co je ale nejdůležitější, pomáhají zejména dětem a rodičům lépe se orientovat v tom, co mohou od péče očekávat. Standardy jsou členěny do pěti tematických oblastí (1. Vymezení činnosti a informovanost, 2. Průběh péče a návazné služby, 3. Personální agenda, 4. Organizační aspekty, 5. Prostředí výkonu péče), každá oblast obsahuje záměr standardu a konkrétní kritéria kvality.

Cílem standardů je zaměřit se na hodnoty, které jsou pro dítě umístěné v zařízení důležité a podstatné. Ve standardech se proto například píše, jak podporovat vztahy dítěte, jak se mohou děti podílet na dění kolem nich, jak mohou spolurozhodovat s dospělými. Je totiž důležité, aby se všechny děti (a to nejen v zařízeních) mohly vyjadřovat k věcem, které se jich týkají a mohly je také ovlivňovat. Konkrétní standardy se věnují tomu, jak podporovat rodiny dětí v zařízeních, jak rozvíjet samostatnost dětí, aby byl přechod mladých dospělých do samostatného života co nejklidnější apod.

Na podobné otázky se soustředíme i my při svých návštěvách zařízení. Standardy péče o ohrožené děti a jejich rodiny, které jsme vydali už v roce 2013, můžeš najít tady.