AKTUÁLNĚ: Dnes probíhá konference pro děti! Sleduj nás na streamu!

Diskriminace

Už ses někdy setkal/a s tím, že by se někdo na invalidním vozíku neměl jak dostat do obchodu? Přišlo Ti zvláštní, že nevidomý nemůže jít se svým asistenčním psem do nemocnice? Slyšel jsi, že na konkrétní práci nebyla přijata žena jen proto, že je žena? Mohlo jít o diskriminaci. Co se dá v takové situaci dělat?

Co to vlastně diskriminace je?

Diskriminace je takové jednání, kdy se bez rozumného odůvodnění s jednou osobou zachází ve stejné nebo srovnatelné situaci hůře než s jinou, a to na základě zakázaného diskriminačního důvodu. Takovým důvodem je rasa, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientace, věk, zdravotní postižení, náboženské vyznání, víra či světový názor.

Příklady: Číšník v restauraci odmítne obsloužit hosta z důvodu jeho příslušnosti k etnické skupině; na práci s vysokozdvižným vozíkem ve skladu není přijata žena, i když má potřebné vzdělání s odůvodněním, že ženy se na tuto práci nepřijímají.

Kde je diskriminace zakázána?

Zákaz diskriminačního chování podle antidiskriminačního zákona platí v zaměstnání, podnikání, vzdělání, v sociální oblasti, zdravotní péči a poskytování zboží a služeb, včetně bydlení, pokud jsou nabízeny veřejnosti.

Diskriminaci však zakazují i jiné zákony: ve vzdělávání jde o školský zákon, zákaz diskriminace v zaměstnání upravuje např. zákon o zaměstnanosti, zákoník práce a služební zákon, diskriminaci v podnikání postihuje i zákon o veřejných zakázkách, zákaz diskriminace při poskytování zboží a služeb je i součástí zákona o ochraně spotřebitele. Obecný a nejširší zákaz diskriminace je obsažen v Listině základních práv a svobod.

Jak se bránit?

Pomoc obětem diskriminace poskytuje ze zákona ombudsman. Není na to ale sám, ve většině oblastí popsaných v předchozím odstavci jsou ještě jiné instituce, co mohou pomoci (např. Oblastní inspektoráty práce, Česká školní inspekce, Česká obchodní inspekce apod.). A vždy je také možné se obrátit na soud.

Pokud ses ale Ty osobně nebo někdo z Tvého okolí dostal do situace, kdy mohlo jít o diskriminaci, neboj se zeptat a věc řešit. Napiš námdáme Ti vědět, co je možné udělat. Nezavírej oči před diskriminací, jednou se může týkat i Tebe.

Více informací nalezneš také zde.

Napsal nám čtrnáctiletý Tomáš, který si za ušetřené kapesné objednal zboží na internetu. Balík mu ale na poště odmítli vydat, protože mu ještě nebylo 15 let. Tomáš se na poště prokázal platným cestovním pasem. Pracovnice pošty ale Tomášovi tvrdila, že podle poštovních podmínek nemůže zásilku vydat osobě mladší 15 let. Zásilku tedy museli vyzvednout Tomášovi rodiče.

Vyzvali jsme Českou poštu k vyjádření a zároveň prozkoumali podmínky u konkurence (u ostatních držitelů poštovní licence). Ukázalo se, že podmínku věku pro vydání zásilky má pouze Česká pošta.

Dospěli jsme k závěru, že pokud pošta znemožňuje převzetí zásilky osobě mladší 15 let, dopouští se přímé diskriminace této osoby z důvodu věku. V daném případě tedy dochází k nezákonnému znevýhodnění osob mladších 15 let.

Zároveň je takový postup v rozporu s právem dítěte na ochranu jeho soukromí, protože dochází ke svévolnému zasahování do jeho korespondence. Proto jsme doporučili České poště, aby poštovní podmínky upravila a požadavek minimálního věku odstranila. Pošta to odmítla.

Obrátili jsme se proto na Český telekomunikační úřad. Tento úřad je totiž povinen dohlížet na to, zda není spotřebitel v oblasti poštovních služeb diskriminován. Úřad měl stejný názor jako my, a proto přislíbil, že věc s Českou poštou napraví.

Díky našemu apelu a podpoře Českého telekomunikačního úřadu změnila Česká pošta pravidla.

Obrátila se na nás sedmnáctiletá Eva, která kvůli svému postižení využívá invalidní vozík. Nelíbilo se jí, že ji prodavačka zakázala vstoupit do obchodu s potravinami právě kvůli tomu, že je na vozíku.

Diskriminace je zakázána mimo jiné v přístupu ke zboží a službám nabízeným veřejnosti. Obchodník (prodavač/ka) nemůže se zákazníky zacházet hůře jen proto, že mají například tělesné postižení.

Evě jsme proto odpověděli, že se bránit může. Nejlepší je obrátit se na Českou obchodní inspekci, která je povinna řešit i zacházení obchodníků se zákazníky. Pokud by nezasáhla, můžeme její přístup prošetřit my. Takže jsme s Evou zůstali v kontaktu a ověřili si, že Česká obchodní inspekce byla v její věci aktivní.

Dvanáctiletá Magda se nás ptala, zda je v pořádku, že se na koupališti v jejím městě platí vstupné „podle výšky“. Slevu dostávají ti, kdo jsou menší než 120 cm.

Provozovatelé bazénů, koupališť a aquaparků běžně umožňují vstup dětem za nižší cenu než dospělým. Většinou je snížené vstupné podmíněno věkem. Ale je možné setkat se i s případy, kde je podmínkou slevy na vstupném výška dítěte.

Použít výšku jako kritérium pro získání slevy není nic špatného. Z pohledu antidiskriminačního zákona není výška zakázaným důvodem rozlišování. Provozovatel koupaliště či aquaparku nemusí žádné slevy poskytovat. Když se však rozhodne, že dá nižší vstupné dětem, sám si může určit, jak bude pojem „dítě“ vymezovat (jestli podle věku, nebo podle výšky).

Když umožní levnější vstup dětem, není to ani diskriminační vůči dospělým. „Dětské“ vstupné obvykle slouží k menšímu zatěžování rodičů. Hlavně těch, kteří jdou na koupaliště či do aquaparku s dětmi. Vychází se z toho, že děti samotné většinou nemají vlastní majetek a vstupné platí z peněz dospělých. Sleva pro děti je tak pobídkou rodičům, aby navštívili koupaliště nebo aquapark společně s dětmi. Pokud by děti slevu neměly, cena za vstupné celé rodiny by byla vysoká a mohla by rodiče odradit. Tím pádem by se koupat nešly ani samotné děti. Provozovatelé se tak slevou pro děti snaží přilákat i jejich rodiče.

Pokud se tedy setkáš na koupališti se slevou na vstup pro ty, kdo projdou třeba pod tyčkou umístěnou v určité výšce, je to v pořádku. Tohle provozovatel dělat může.

Obrátil se na nás čtrnáctiletý Kryštof. Chtěl by studovat na střední škole obor, který však nenabízí žádná škola v jeho okolí. Proto by musel bydlet na internátě. Narazil však na problém. Je celiak (nemůže jíst potraviny obsahující lepek) a internáty, které s rodiči oslovil, mu odmítli vařit bezlepkovou stravu. Bál se proto, že kvůli svému dietnímu omezení nebude moci studovat obor, který by chtěl.

Jaká pravidla platí pro školní stravování?

Dokud Ti není 18 let, máš při studiu na základní i střední škole právo na školní stravování. Do něj patří i stravování v domovech mládeže (internátech). Ty mají dětem zajistit jídlo po celý den – od snídaně až po večeři.

Toto pravidlo ovšem platí pro poskytování „klasické“ stravy, která poměrně často obsahuje lepek. Pravidla o školním stravování počítají i s možností bezlepkového stravování. Pro internáty to však není povinnost, ale pouze možnost. To znamená, že když budeš mít potvrzení od lékaře, že trpíš celiakií, domov mládeže Ti může poskytovat dietní stravování podle speciálně schválených receptur, ale také to dělat nemusí.

Není to diskriminace?

Domovy mládeže nemohou děti při školním stravování diskriminovat. Neměly by tedy s někým jednat hůře než s ostatními například jen kvůli jeho věku, barvě pleti, pohlaví nebo zdravotnímu postižení. Zakazuje jim to totiž antidiskriminační zákon.

Školy i domovy mládeže by měly vařit dietní jídla, pokud je přiměřené to po nich požadovat. To nemusí být vždy. Podmínka přiměřenosti znamená, že je třeba posuzovat každý jednotlivý případ zvlášť (např. zjistit důvody, proč je v konkrétním případě příprava takového jídla obtížná). Teprve po zvážení všech důležitých informací je možné říci, zda mohlo nebo nemohlo dojít k diskriminaci.

Jak jsme posoudili situace konkrétních dětí, můžeš nalézt zde a zde. Zprávy mluví o stravování ve školách, ale u domovů mládeže by situace měla být stejná.

Co se dá dělat?

Nejlepším řešením je domluva, i když to někdy bývá těžké. Pokud by se žádná dohoda nepodařila, můžeš se obrátit na Českou školní inspekci. Možná by Ti mohla pomoci, protože se školnímu stravování dlouhodobě věnuje a může kontrolovat, zda školy a domovy mládeže neporušují právní předpisy (včetně zákazu diskriminace).

Pokud ani Česká školní inspekce nepomůže, napiš nám. Můžeme posoudit, zda v Tvém konkrétním případě nedošlo k diskriminaci. Naše závěry pak můžeš použít jak pro jednání se školou, tak pro případné podání žaloby.

Ještě Ti nebylo 18 let a pokoušel/a ses zřídit si datovou schránku? Nešlo Ti to? Myslíš si, že je to diskriminační? Se stejným problémem se na nás obrátil šestnáctiletý Martin. Nelíbilo se mu, že si nemůže zřídit datovou schránku a komunikovat s úřady.

Martin si chtěl datovou schránku zřídit na CzechPointu. Tam ho ale odmítli s odůvodněním, že mu ještě nebylo 18 let. Martin se zlobil a považoval jednání České pošty, která CzechPoint provozuje, za diskriminační.

Vysvětlili jsme mu však, že postup České pošty byl v pořádku a že se o diskriminaci nejednalo. Jak to? Martin se u nás dočetl, že při poskytování služeb by si měli být všichni rovni. Zřízení datové schránky snad není službou veřejnosti?

Martin měl pravdu, že by si při poskytování služeb měli být všichni rovni. Stejně tak správně dovodil, že zřízení datové schránky je službou veřejnosti poskytovanou státem (konkrétně Ministerstvem vnitra). Avšak zákon (konkrétně ten antidiskriminační) připouští výjimky. Říká, že rozdílné zacházení je v pořádku, pokud to umožňují jiné zákony.

A zákon, který upravuje zřizování datových schránek, toto umožňuje. Počítá s tím, že Ministerstvo vnitra zřídí datovou schránku pouze plně svéprávným osobám. Plnou svéprávnost pak člověk nabývá buď dovršením osmnácti let, nebo přiznáním soudem.

A proč takové omezení schvalujeme?

Úkony provedené datovou schránkou zavazují člověka stejně, jako kdyby například podepsal smlouvu. A pokud člověk datovou schránku pravidelně nekontroluje, může to pro něj mít i negativní důsledky. Například může prošvihnout nějakou důležitou lhůtu.

Využívání datové schránky vyžaduje určitou míru odpovědnosti a vyspělosti. Bylo by velmi složité posuzovat dostatečnou vyspělost každého mladého člověka pro každý dílčí úkon. Proto je vhodné nastavit jednotnou věkovou hranici, která bude míru vyspělosti a odpovědnosti předpokládat. Byť nemusí být vždy vnímána spravedlivě. V případě datových schránek je to 18 let (výjimečně 16 let se souhlasem soudu).

Většinou se na nás obrací lidé s vážnými problémy, které je každodenně omezují a trápí. Občas se však objeví i spíše zábavné perličky…

Jednou z nich byla stížnost muže na řetězec obchodů s oblečením. Nelíbilo se mu, že obchod zlevnil pouze červené dětské bundy, zatímco modré prodával dál za plnou cenu. Napsal, že „zatímco modrou bundičku mohou klidně nosit i děvčata, červená se pro chlapečky nehodí“, a tvrdil, že se jedná o diskriminaci.

O diskriminaci ale nešlo. Protože i kluci můžou nosit červenou bundu. A protože slevy nemůžeme ve většině případů posuzovat jako diskriminaci. Obchody (a nejen ty) se slevami snaží především prodat více věcí (a vydělat tak více peněz). Jestliže sleva cílí jen na nějakou skupinu osob, měl by pro to existovat rozumný důvod a sleva by zároveň měla být přiměřená. Příkladem může být obchod s kutilskými potřebami, který své zboží na víkend zlevní pro ženy, které jinak v tomto obchodě moc nenakupují.

Pokud tě tato otázka více zajímá, můžeš si podrobnosti přečíst zde.

V jiném případě jsme odpovídali ženě, které se nelíbila slovenská učebnice, jejíž autoři přepočítali váhu planety Země na počet jablek o stejné váze. Tvrdila, že výpočet je nesprávný a učebnice tak „diskriminuje“ slovenské žáky nepřesnou informací.

Ani v tomto případě však o diskriminaci nešlo. Informace o počtu jablek stejné váhy jako je váha Země (ať už je správná nebo ne) nikoho neomezuje a ani nikomu neškodí. Omezení nebo poškození určité skupiny lidí je totiž základní podmínkou, abychom vůbec mohli o diskriminaci uvažovat. Navíc, jako česká instituce nemůžeme zasahovat do učebnic na Slovensku.

Také žena z dalšího případu se cítila být diskriminována. Tentokrát internetovou seznamkou, která po ní požadovala nahrání digitální fotografie. Paní však měla pouze „klasické“ fotky, které chtěla naskenovat.

Nebylo úplně jasné, jak seznamka rozlišovala digitální fotografie od těch naskenovaných a proč skenované fotky odmítala použít. Nemohli jsme však s ženou souhlasit v tom, že by ji seznamka diskriminovala z důvodu, že nemá digitální foťák. Diskriminace z důvodu majetku je totiž obecně zakázaná jen v pracovních věcech – například pokud firma nepřijme do práce člověka, který má exekuci. V tomto případě by se o diskriminaci někdy jednat mohlo. Jinak však majetek není sám o sobě diskriminačním důvodem.

Naším úkolem je mimo jiné ochrana před diskriminací. Pomáháme lidem, se kterými někdo jedná jinak než s ostatními třeba jen proto, že jsou starší, nemocní nebo mají jinou barvu pleti. Poradíme, co můžou udělat. Někdy je třeba obrátit se i na soud. Proto je pro nás důležité vědět, jak v takových případech soudy rozhodují. Podnikli jsme proto výzkum…pojď s námi zjistit, jaké případy se týkaly i dětí.

Všechny soudy v zemi jsme požádali, aby nám poslaly rozhodnutí, která v diskriminačních případech vydaly v letech 2015 až 2019. Teď víme, že se za tu dobu na soudy s žalobou obrátilo celkem 90 lidí, kteří se cítili být diskriminovaní z různých důvodů. Prostudovali jsme přes 200 rozhodnutí, která soudy vydaly. Teď víme:

  • o čem soudy rozhodovaly,
  • že to nebylo vždy jednoduché rozhodování,
  • co některé problémy způsobilo a jak by se jim dalo do budoucna předejít.

Často se lidé soudili, když měli v životě potíže kvůli svému zdravotnímu postižení, věku nebo pohlaví. Nejvíce lidí se pak soudilo kvůli potížím v práci. Vadilo jim například, že jsou v nevýhodě vůči mladším.

  • Soudy například řešily případ ženy, která přišla o místo jen kvůli tomu, že byla těhotná.
  • Pomoc u soudů také hledala jiná žena kvůli tomu, že za stejnou práci měla dostávat menší výplatu než muži.

Co do počtu na druhém místě byly žaloby žáků a studentů, kteří měli různé trable se školou. A nešlo přitom o známky.

  • Například až soud se zastal chlapce, který měl kvůli svému zdravotnímu postižení problém najít školu, která by ho přijala. Nejdříve chodil do tzv. speciální školy. Protože byl hodně chytrý, v pedagogické poradně mu doporučili, aby přestoupil do běžné školy v místě, kde bydlí. Mohl by se tak učit společně se svými kamarády z okolí. Ředitelce školy se to nelíbilo. A tak ho nepřijala jen proto, že by s ním bylo kvůli jeho zdravotnímu postižení víc práce.
  • Jiný soud se zabýval postupem školy, která chlapci se zdravotním postižením nedovolila navštěvovat školní družinu.
  • Na soud se obrátila také muslimská dívka, které škola zakázala mít při výuce na hlavě šátek.

Některé romské děti a jejich rodiče trápilo, že děti nemohly chodit do školy s neromskými dětmi.

  • Na soud se například obrátili dva chlapci, které ředitel jedné základní školy nechtěl přijmout do první třídy kvůli tomu, že jsou Romové. Do novin ředitel školy řekl, že by takových dětí ve škole nemělo být moc. Soud se dětí zastal a škola se jim musela omluvit. Do školy nakonec nastoupit mohly.

Můžeš si přečíst i naši kompletní výzkumnou zprávu.

Každý stát Evropské unie má speciální instituci, která se věnuje prosazování rovného zacházení. V České republice jsme to my. Aby sis mohl/a lépe představit, co vše může znamenat zákaz diskriminace, vybrali jsme pár zajímavých příkladů od našich zahraničních kolegů.

V Maďarsku například řešili případ učitele, kterého studenti obtěžovali kvůli jeho sexuální orientaci. Poté, co se v poměrně krátké době stal terčem ostrého posměchu studentů, snažil se svou situaci marně řešit přímo se studenty. Následně se obrátil na třídního učitele a na ředitele školy.

Přesto však škola nepodnikla žádné kroky, které by vedly k nápravě. Studenti na konci školního roku obdrželi samé dobré známky z chování, naopak učiteli škola neprodloužila na konci roku pracovní smlouvu.

Maďarský úřad pro rovné zacházení stanovil, že učitel byl vystaven přímé diskriminaci v souvislosti s jeho propuštěním, stejně jako obtěžování ze strany studentů. Přestože škola zcela selhala při řešení situace, neuložil jí úřad pokutu. A to z důvodu, že se snažila během celého řízení hledat smírné řešení pro obě strany. Mimo jiné nabídla učiteli, že ho znovu zaměstná. Ten však nabídku odmítl.

Dánský soud se zabýval případem mladé muslimské dívky, která byla studentkou odborné školy pro nutriční asistentky. V rámci školní praxe po ní škola požadovala, aby ochutnávala vepřové maso. To však dívka odmítala kvůli svému náboženství.

Byla ochotná vepřové maso zpracovávat (dotýkat se ho), ale už ne ho jíst. Studentka uváděla, že v ostatních odborných školách nikdo studenty maso ochutnávat nenutí. Chtěla povolit výjimku z náboženských důvodů. Předložila i dopis od ministra školství, který ji podpořil.

Škola ale mladé muslimce nevyhověla a dívka byla nucena ukončit své vzdělávání. Daným případem se nejprve zabýval dánský Úřad pro rovné zacházení (Board of Equal Treatment), který shledal, že se jedná o nepřímou diskriminaci a přiznal studentce náhradu ve výši 75 000 dánských korun (přibližně 250 000,- Kč). Případ nyní řeší soud.