AKTUÁLNĚ: Dnes probíhá konference pro děti! Sleduj nás na streamu!

Rodina

Na ochránce se obrátil dvanáctiletý Adam se žádostí o pomoc ohledně jeho návštěv u otce, se kterým po rozvodu svých rodičů nebydlí. S otcem se má vídat 1x za 14 dní o víkendech. Adam se však s otcem takto často vídat nechtěl, protože se u něj nudí, nemá tam kamarády, otec je přísný a nic mu nedovolí.

V této pro Adama těžké situaci nemohl ochránce řešit věc přímo s otcem, protože jeho úkolem je kontrolovat úřady. Ochránce tedy o případu Adama napsal sociálnímu pracovníkovi na městský úřad, kde Adam bydlí. Sociální pracovník poté situaci s Adamem probral a řešili společně, co by šlo dělat dále.

Pro lepší představu sociální pracovník může např. promluvit s oběma rodiči, co by bylo dobré dělat jinak, probrat s rodiči možnou změnu návštěv (že by probíhaly např. jen v sobotu či celý víkend jednou za měsíc) nebo podat podnět na soud, aby byly návštěvy upraveny přímo soudem (pozn.: ve výjimečných případech, pokud např. dochází k ubližování dítěti rodičem, lze podat návrh na úplný zákaz návštěv).

**Pokud máš obdobné problémy, neboj se o nich s rodiči mluvit. Pokud "tě neposlouchají", zajdi (napiš, nebo zavolej) sociální pracovnici či sociálnímu pracovníkovi orgánu sociálně-právní ochrany dětí (můžeš znát také pod označením "OSPOD" nebo "sociálka"). Pokud "svého" sociálního pracovníka či pracovnici neznáš, pomůžeme ti se s ním spojit. Jsou na každém tzv. obecním úřadě obce s rozšířenou působností. Menší obce vždy spadaní pod blízká větší města. Pomoci ti může tento seznam . **

Ty i tví rodiče mohou najít také více informací o úpravě styku zde.

Ochránkyně se zabývala případem patnáctileté dívky, jejíž matce úřad ve správním řízení uložil povinnost, aby dceru přivedla k psychologovi. Úřad ale udělal chybu, protože nezjistil názor dívky.

Po zprávě ochránkyně sociální pracovníci dívku vyhledali ve škole a hovořili s ní o rodinné situaci a o možnosti pomoci ze strany psychologa. Dívka teď sice k psychologovi docházet nechce, ale dostala veškeré informace a kontakty na odborníka, pokud by ho chtěla využít. Sociální pracovníci uznali, že matka nemůže mít povinnost vodit svoji, dnes již šestnáctiletou, dceru k psychologovi proti její vůli. Na základě rozhovoru s dívkou úřad zahájil řízení o zrušení původního rozhodnutí.

Sociální pracovníci mohou rodičům doporučit, aby zajistili svému dítěte odbornou poradenskou pomoc, například pomoc psychologa. Jestliže to rodiče neudělají, může úřad rodičům ve správním řízení uložit povinnost využít odborné pomoci pro dítě. V případě, že se o této povinnosti vede na úřadě správní řízení, měli by o tom sociální pracovníci dítě informovat a zjistit jeho názor. Jestliže dítě dosáhlo věku 12 let, zákon předpokládá, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Týká se to i vás? Jestli ano, napište.

Mají sociální pracovníci a pracovnice OSPOD povinnost mluvit i s malými dětmi, které chodí teprve do školky? Mají povinnost zkusit se domluvit s dětmi, které mají poruchu autistického spektra? Ano!

Ombudman se zabýval případem pětiletého chlapce s Aspergerovým syndromem, kterému se rozváděli rodiče. Rodiče se nemohli dohodnout, jak budou dál o syna pečovat, a tak musel rozhodovat soud. Sociální pracovnice, kterou soud určil a která měla posoudit, co je pro chlapce nejlepší, však s chlapcem vůbec nemluvila. Nepokusila se mu vysvětlit, co se v rodině děje, a nedala mu šanci říct, jak by chtěl žít, až se rodiče rozvedou. Ombudsman to označil za chybu.

Platí, že pokud se rodiče rozvádí a neumí se domluvit na tom, co je pro jejich dítě nejlepší, musí soud dítěti jmenovat tzv. opatrovníka. Ten musí dítěti vysvětlit, co se v rodině děje, proč soud rozhoduje, jak bude postupovat a co může být výsledkem. Zároveň také musí od dítěte zjistit jeho názor a přání.

V našem případě si sociální pracovnice OSPOD myslela, že rozhovor by nebyl vhodný a že by jí stejně přinesl jen málo informací. Měla za to, že chlapec je ještě moc malý na to, aby se vyjádřil. Zároveň se obávala, že by se s chlapcem nedomluvila kvůli jeho poruše. Spoléhala na to, že s chlapcem bude mluvit soudní znalec.

Ombudsman dlouhodobě zastává názor, že rozhovor sociálního pracovníka/sociální pracovnice OSPOD s dítětem se nedá nahradit odkazem na to, že s dítětem bude mluvit někdo jiný, například soudní znalec/znalkyně nebo psycholog/psycholožka. Zákon ukládá tuto povinnost výhradně sociálním pracovníkům/pracovnicím (opatrovníkům jmenovaných soudem). Podle ombudsmana by děti navíc měly dostat možnost se sociálního pracovníka/sociální pracovnice zeptat na cokoliv, co je v důsledku rodinného konfliktu zajímá. A nic z toho se v tomto případě nestalo. Věk pěti let ani diagnóza Aspergerova syndromu nezbavují OSPOD povinnosti pokusit se s dítětem komunikovat.

Jestliže máte malého sourozence anebo kamaráda, kterému by tato rada pomohla, řekněte mu ji. I s dětmi, které obtížně komunikují, a to z jakéhokoliv důvodu (např. zdravotní či psychický stav) je možné si povídat. Někdy se to dá zařídit různými pomůckami, například obrázky.

Děti s poruchami autistického spektra a jejich rodiny se potýkají také s řadou dalších problémů. Ty nejčastější společně s radami na jejich zvládání nalezneš zde.

Ombudsman se zabýval případem devítiletého Adama, který se se svou matkou přestěhoval k babičce z otcovy strany. O několik měsíců později soud rozhodl, že Adam musí k přechodným pěstounům, a babičce zakázal se s Adamem stýkat a psát mu. S tím babička nesouhlasila, a proto se obrátila na ombudsmana.

A jak to začalo? Když bylo Adamovi 5 let, jeho matka měla úraz, po kterém trpí duševní poruchou. Sama se proto o Adama nemohla starat a potřebovala pomoc a podporu. Přestěhovala se tedy i s Adamem k jeho babičce (z otcovy strany) a soud Adama svěřil do péče babičky.

Matka s babičkou spolu ale nevycházely dobře, situace byla špatná. Matka si opakovaně stěžovala, že se k ní babička nechová hezky – zabavila jí totiž telefon, vyhrožovala jí, že ji dostane do ústavu, urážela ji a ponižovala, a to i před chlapcem. Matka měla z babičky strach. Navíc babička manipulovala s Adamem. Naváděla ho proti matce a požadovala, aby mámu sledoval a žaloval na ni.

Situaci sledoval orgán sociálně-právní ochrany dětí a vyhodnotil, že Adam potřebuje změnu. Podal proto návrh na soud. Ten rozhodl tak, že Adama svěřil do péče přechodných pěstounů a babičce s ním zakázal osobní i písemný kontakt.

Ombudsman po svém šetření uzavřel, že orgán sociálně-právní ochrany dětí nepochybil, když se snažil dostat Adama z babiččina vlivu. Chybu ale udělal v tom, že nepomohl chlapcově matce, aby mohl zůstat v její péči. Matka se totiž o Adama starat chtěla a chtěla i spolupracovat s pomáhajícími organizacemi. Také posudky odborníků říkaly, že pokud jí někdo pomůže, je schopná se o Adama dobře postarat.

Do dětské schránky ombudsmana jsme dostali e-mail, ve kterém Antonín popisoval příběh svého bratra Josefa. Josef je psychicky nemocný, má invalidní důchod a nemůže pracovat. Jeho kamarádi ho využili a on přišel o byt. Je na ulici, bez peněz. Sám Antonín byl dříve ve výchovném ústavu, nyní je bez práce a bez bydlení. Jejich matku nemůže nikdo najít, asi je ve vězení, ale každopádně neplatí výživné.

Ochránce poslal Antonína na Úřad práce, protože ten rozhoduje o sociálních dávkách a mohl by mu v jeho vlastní situaci pomoci. Zároveň mu poradil, kde může hledat nové bydlení — jaké jsou možnosti obecního, azylového a nájemního bydlení.

Pokud jde o bratra Josefa, bylo by vhodné kontaktovat některou z nevládních organizací, které pomáhají lidem s duševními nemocemi a např. vedou tzv. chráněné bydlení, kde by Josef mohl pobývat.

S výživným je to složitější, protože jsou oba bratři zletilí. Musí tedy výživné po matce sami vymáhat, v tom jim ombudsman nemůže pomoci. Poskytl jim ale potřebné informace (některé z nich nalezneš zde, nebo zde) a odkázal je například na občanské poradny, které jim poskytnou základní poradenství.

Slečna Adéla popsala ombudsmanovi závažný životní příběh sebe a svého bratra. Jednoho dne se jí obrátil život naruby. Její starší bratr Vilém měl ve spaní vážný záchvat, odvezla ho sanitka a po opakovaných vyšetřeních se zjistilo, že jde o nevyléčitelnou velmi těžkou nemoc s poškozením mozku.

Vilém pravděpodobně brzy umře. Do péče si ho vzala jeho přítelkyně, ale s ohledem na opakované záchvaty je péče o něj velmi náročná. Vyhlídky nejsou dobré, Vilém přestává hýbat částmi těla, nereaguje na okolí, má silné záchvaty a je absolutně závislý na péči ostatních. Adéla se o bratra bojí, myslí si, že o něj není dobře pečováno a že je mu dokonce ubližováno, ale sociálka prý tvrdí, že je vše v pořádku.

S ohledem na závažnost situace se ombudsman snažil zjistit maximum informací přímo od úřadu, který do rodiny dochází a situaci zná. Ten ale žádné nevhodné chování nebo špatnou péči nepozoroval. Adéla byla ale informována, že je možné, že s ohledem na bratrův zdravotní stav rozhodne soud o zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům (podle nové právní úpravy se jedná již o omezení svéprávnosti). Pak mu bude stanoven opatrovník, který za něj bude rozhodovat a bude se starat o jeho práva.

Ombudsman Adéle také doporučil, aby se obrátila na občanskou poradnu nebo krizové centrum, protože je důležité, aby si o vzniklé situaci, která je obtížná pro celou rodinu, měla s kým promluvit. Rovněž jí nabídl, že s ní právnička jeho kanceláře celý případ telefonicky probere.