Ombudsmanka se zabývala případem Lenky, jejíž rodiče se hádali o výživné. Protože se nemohli dohodnout, musel o výši výživného rozhodovat soud. A jelikož Lence ještě nebylo 18 let, zastupoval ji v soudním řízení kolizní opatrovník. Ten s ní ale ani jednou nemluvil. „Jak mě může u soudu zastupovat někdo, kdo se mnou ani nemluvil?“ ptala se Lenka. Byla oprávněně naštvaná. Chtěla se k výživnému vyjádřit a nedostala možnost.
Ombudsmance nestačilo, že kolizní opatrovník mluvil s Lenčinou matkou a tvrdil, že potřebné informace získal od ní. Ombudsmanka řekla, že kolizní opatrovník v Lenčině případu pochybil. Skutečně s ní nemluvil a nezeptal se jí na její názor. A ani jí poté neřekl a nevysvětlil, jak soud rozhodl a proč. Přitom měl několik možností, kdy s Lenkou mluvit mohl - např. když byla s mámou na úřadě a seděla na chodbě.
Navíc, v době, kdy soudní řízení probíhalo, bylo Lence už 14 let. To je věk, kdy je dítě zajisté schopné přijmout informace a udělat si na věc svůj názor. Lenka měla na snížení výživného názor, chtěla ho říct a chtěla o svojí situaci mluvit. Měla na to právo.
Úřad, který Lenku v řízení zastupoval jako kolizní opatrovník, svoji chybu uznal. Přislíbil, že svůj přístup napraví a s dětmi, které bude zastupovat, bude více a lépe komunikovat.