Myslíš, že dospělí mají vyslechnout, co si přejí děti? My ano! Přečti si, jaký případ před časem řešil dětský ombudsman.
Rodiče Tomáše a Lenky se rozvedli. Proto měli oba sourozenci dva domovy – jeden u maminky na Slovensku a druhý u tatínka v Česku. Byli zvyklí střídat obě místa, žít ve dvou zemích a mít všude kamarády i kroužky. Vyhovovalo jim to.
Před nástupem do první třídy ale rodiče začali řešit, jak bude jejich život vypadat dál. Maminka chtěla, aby děti zůstaly ve střídavé péči. Tatínek byl proti. Lidé z úřadu, který má za úkol chránit zájmy dětí, měli obavy, že dlouhé cestování mezi dvěma zeměmi bude pro děti příliš náročné. Mysleli si, že by Tomáš s Lenkou měli chodit jen do jedné školy. A stejně to řekli i soudu, kam se spor rodičů dostal.
A děti? Ty řekly, že je cestování sice moc nebaví, ale chtějí být dál s mámou i s tátou. Chtěly zkrátka pokračovat v zajetých kolejích.
Zjistili jsme, že úřad zpočátku dost nepátral po tom, co je pro děti nejlepší. Nakonec se ale podařilo najít cestu. Děti zůstaly ve střídavé péči – čtrnáct dní u mámy a čtrnáct dní u táty. U maminky se vzdělávaly individuálně.
Každá rodina má svůj vlastní příběh a neexistuje jedno správné řešení. Pro Tomáše a Lenku se ho ale najít podařilo.